Názory odjinud - panelová diskuse
Panelové diskuse se zúčastnil Ondřej Schneider z Institutu ekonomických studií FSV UK, který se na zpracování návrhu fiskální reformy pro ministerstvo financí podílel a panelovou diskusi řídil, dále Pavel Štěpánek z ČNB, Martin Kupka z ČSOB, náměstek ministra financí Eduard Janota, Jan Ivan z ČEZ a Květa Kubátová z VŠE.
Eduard Janota:. Zásadní řešení je třeba hledat na straně výdajů, nejen mandatorních. Nastavené valorizační mechanismy neumožňují financovat veřejné statky tak, jak je třeba. Právě ty výdaje, kde by vláda měla prezentovat své priority a hospodářskou politiku, jsou kráceny a jsou vlastně jen dopočtovými položkami rozpočtového systému. Přikláníme se k reformě razantnější, ale reálné. Kritéria Maastrichtu nebudeme přesně plnit ani v době vstupu do EU, ani do eurozony, ale musíme ukázat jasné trendy. Kritizují nás, že máme malé ambice, jako jediní uvažujeme o zhoršení státního dluhu v porovnání 2002 - 2006, někde až nad 42 procent. To je další problém, který ukazuje, že stav je nutno změnit. I kdybychom v unii nebyli, museli bychom to řešit. Na tahu je sféra politická.
Petr Štěpánek: Neprezentuji na tomto místě stanovisko ČNB, ale své vlastní. Návrh rozpočtové reformy je málo razantní v tempu snižování deficitů veřejných financí. Není dost ambiciózní ani v té ambicióznější variantě. Snižování schodků je jen velmi pozvolné, a to i ve variantě, kterou MF pokládá za radikální. Vadí mi také, že obdobím po roce 2006 se návrh v podstatě nezabývá. Klíčové problémy, které zatěžují rozpočty, jsou známé, opatření k nápravě nejsou specifikována. Zároveň oceňuji, že MF uznalo neudržitelnost současného vývoje veřejných financí. Je to jeden z nejlepších produktů, jaký kdy vytvořilo. Správně řečeno, že jde o problém strukturální. Změny musí být orientovány výdajově. Program není ale dostačující, měli bychom ho považovat za první etapu konsolidace veřejných rozpočtů a uvažovat jak ho dále rozpracovat a rozvinout. Je otázka, zda urychlení není nereálné, zejména ve smyslu, že rychlejší varianta může přinést značné ztráty růstové dynamiky ekonomiky. Na to je totiž těžká odpověď. Simulace jsou vždy zjednodušené. V ČNB jsme provedli jen hrubé propočty, indikují nám zatím, že obava ze zaplacení ztrátou růstové dynamiky je trochu nadsazená.
Martin Kupka: Nechci hovořit jménem finančních trhů, ale z obecnějšího ekonomického pohledu. Jak je vlastně možné, že takový materiál vznikl právě teď, proč už ne před několika léty? Vždyť již od poloviny devadesátých let je zřejmý problém vnější nerovnováhy. Asi proto, že už je v takové poloze, že ho nelze přehlížet. Alarmujících hodnot schodků si všímá zahraničí, ratingové agentury snižují naše ohodnocení v korunových závazcích. Je to problém demonstrovaný i tím, že trendy vývoje našeho veřejného zadlužení a vývoje schodku veřejných financí jsou opačné, než by byly očekávány v zemi, která vstupuje do EU. Vidím nezanedbatelnou roli i v odvaze pana ministra Sobotky konstituovat expertní tým jaký konstituoval a vytvořit takový návrh, který měl vzniknout už dávno. Paradoxem je, že ho tvoří vláda s převahou sociální demokracie - ve světě v tom však nejsme osamoceni.
Jan Ivan: Měl by tu být prostor pro snižování daní z právnických osob a stabilní měnové prostředí. Obávám se, že vysoký deficit jde právě opačným směrem proti těmto požadavkům, Financování vyžaduje zvyšování příjmů rozpočtu, nároky v budoucnu povedou nepochybně ke zvyšování úrokových sazeb. Pokud by státní deficit pokračoval jak dosud, tak by stát musel masivně financovat státní dluhopisy, ten objem by vykrýval prostor pro financování korporátů a vedl by ke zvyšování úrokových sazeb. Pro podnikovou sféru je důležité, jak brzy dosáhneme vstupu do evropské měnové unie - tím dřív můžeme snížit kurzová rizika ve financování. Čím rychlejší a razantnější reforma bude, tím lepší pro rpivátní sféru.
Květa Kubátová: Chci se vyjádřit k daňové stránce. Nelze říci, že by naše daně byly špatné, jsou dokonce efektivní, když dokážeme vybrat 38 % HDP. Jsou tedy i dost velké. Břemeno daní je však nespravedlivě rozložené v tom smyslu, že se nedaří vybírat ty daně, které by se vybírat měly, volí se přístupy, které vedou k růstu nespravedlnosti daňového břemene. Vzniká tak kolečko, že sazby jsou třeba vyšší. Kdyby se daně spravedlivě vybraly, tak by se nemusely zvyšovat. Zlepšit správu daní, tam je třeba přijmout komplex opatření. Důležitá je i správná propagace daňového systému, stránka věci. Je to práce dlouhodobá, ale nutná. Zároveň by měly být zefektivněny postihy a lidé by si je měli dobře uvědomovat. Dnes spíše spoléhají na to, že nebudou přichyceni při činu. Minimální daň je dobré opatření.
Ondřej Schneider: Celá debata až příliš rychle se přesouvá na úvahy typu kolik dní nemocenské, jak důchody, různé detaily. Celé reformě by se měla předsunout institucionální změna. Každý pozorovatel musí každý podzim propadnout do hluboké deprese při projednávání státního rozpočtu. Co je za horizontem příštího roku jakoby neexistovalo. Proto střednědobé rámce výdajových stropů - nejen slovně, ale kvantifikované výdajové stropy by byly závazné na celé období. To je klíčové rozhodnutí, vyžaduje rozpočtové cílování. Přenesení každoroční strkanice o rozpočet do střednědobého rámce, kde by se vláda zavázala k určitému fiskálnímu cíli. Na to by navázala všechny své rozpočty. Politici, ať jsou sebeosvícenější, vždy podlehnou krátkodobému výhledu, není možné jinak. Budou čekat až bude tah vynucený - Argentina je brutální případ, kam to může dojít. Tu volnost jim musíme sebrat, návrh MF je prvním krokem tímto směrem. Debatu je třeba předsunout debatě o konkrétních opatřeních. Pomocným cílem jsou cíle Evropy - vyrovnané rozpočty. I my si je budeme muset jednou dát. Pak bude rozhodování jednoduché. Nyní potřebujeme o sto miliard korun ročně snížit výdaje. To nejde dosáhnout v nedůležitých programech, ale v těch největších. V tom je problém, vidíme to na reakcích politiků už dnes. Institucionální rámec by nás přinutil směrovat rozpočty k vyrovnaným či méně schodkovým, jinak to vždy v konkrétních případech politici odmítnou. Návrh MF je poměrně defenzivní, snaží se ve stávající struktuře výdajů najít úspory, které by příliš nepoškodily ty nejslabší. MF také, jak jsem to pochopil, naráží na ne zcela stoprocentní spolupráci s ostatními resorty. Pokud vláda nebude svázána s nějakým rozpočtovým cílem , tak ta debata vždy uvázne na mělčině.
V diskusi padla řada konkrétních dotazů, v některých případech diskutující formulovali svá stanoviska k navržené reformě. Z odpovědí na dotazy a reakcí na vyslovené názory vybíráme několik nejzajímavějších.
Eduard Janota: Rychlost postupování úvěrů z ČKA. Pokud jde o špatné úvěry, vyváděné z České konsolidační agentury, došlo k přehodnocení našich úvah o 60 miliardách v příštím roce. To by nás totiž bylo dohnalo do naprosto neslýchaných deficitních poměrů¨. Víme samozřejmě, že s úvěry se často spekuluje, že se postupují těm, kteří to pak přes nastrčené firmy kupují zpátky, to však nevyřešíme. Nejlepším řešením je se jich zbavit. Každým rokem, co špatné úvěry v ČKA leží, se stávají ještě horšími. O postupném řešení rozhodly více politické, než ekonomické aspekty. Ovšem další přesouvání aktiv do ČKA se nám zatím nedaří brzdit. V posledních čtrnácti dnech tam např. vláda znovu přesunula značné závazky Českých drah. Doufám, že transformací se situace v tomto podniku vyčistí a že nebudou nadále do ČKA převáděny ani závazky nemocnic apod. Skutečný držitel je totiž velmi pravděpodobně nikdy nesplatí.
Květa Kubátová: K financování důchodů. Financování starobních důchodů spočívá v přerozdělování. Někdo to platí, všichni z toho mají zhruba stejně. Pokud nebude přerozdělování, a řeknu, že každý si na fondovém principu naspoří, tak nemusím veřejné financování důchodů vůbec mít. Ale sociální systém, říká se tomu solidarita, vyžaduje, aby někteří platili a někteří neplatili a přitom také pobírali důchod. Nemohu to financovat fondově, jen přifinancovávat.
Eduard Janota: K rozpočtovému cílování. Legislativně ošetřeno to v zásadě nemáme. S určitými prvky pracujeme, např. pokud jde o dluhovou službu, některé velké investice, dopady špatně nastavených mandatorních výdajů - to vždy vyžadovalo určité propočty do budoucna. Jako systém to však zatím nefungovalo. Měli bychom pohlížet na problém obráceně. Zatím jsme cílovali tak, jak to v podstatě vycházelo: mandatorní výdaje tolik a tolik, ostatní tolik a tolik, vyšel nám nějaký deficit. Ale ten smysl je úplně obrácený. My si stanovíme cíl, ten vnitřek, jednotlivé položky výdajů pak nesmí tento cíl překročit, musí být pro určité období a určitou kapitolu rozpočtu závazný, musí být východiskem pro roční rozpočtování. To jsou nové prvky, které by úprava legislativy měla zahrnout. Také je třeba provést úpravy rozpočtových pravidel. Změnit by se mělo i to, co je koloritem v Poslanecké sněmovně, a to, že ad hoc návrhy poslanců se struktura rozpočtu se v řádu miliard mění, přitom naprosto nesystémově. Čeká nás také nutná změna pravidel rozpočtů, včetně územních. Jde o zajištění fiskální vyrovnanosti hospodaření měst a krajů . Kraje převezmou značné majetky, budou řídit značné finanční toky, nejdřív na základě dotací, od roku 2004 už by tu měla být řádná reforma rozpočtového určení daní. Tam ale vznikne další potenciální riziko zadlužení veřejných financí. Jestliže stát neuhlídá ani svůj vlastní deficit, problém v různých fondech, které by měly být razantně omezeny, pak má jen velmi malé páky na ohlídání rozpočtů krajských samospráv. To je další problém, před kterým stojíme. Řešení je omezeno některými ústavními prvky, samospráva má volnost, nesrovnatelnou se zeměmi v Evropě.
Ondřej Schneider: K výchově poslanců. Parlament je suverén. Změna by měla vycházet ze změny pravidel a ze ztížení krátkodobého zvyšování schodku. V polovině devadesátých let ODS neúspěšně navrhovala uzákonění vyrovnaného rozpočtu, jeden ze způsobů, jak svázat vládě ruce. Druhou možností je dlouhodobé plánování fiskální politiky, fiskální cílení. Idea není ojedinělá, uskutečňuje se např. v Holandsku, částečně ve Velké Británii. Vláda přikládá ke každému státnímu rozpočtu na příští rok závazné limity na další čtyři roky. Centrální banky jsou nezávislé na vládě, začaly cílovat inflaci a ukazuje se, že tento proces je v řadě ohledů sice rozporuplný, ale když to zhodnotíme jako celek, vede to ke zvýšení transparentnosti a kredibility. Soukromý sektor má lepší představu, jak se bude vyvíjet inflace. Kdyby měl možnost mít představu, jak se bude vyvíjet rozpočet, tak by se průhlednost makroekonomické politiky dále zvýšila. Je to sice návrh, jak omezit svobodu rozhodování parlamentu nebo vlády, takže proti tomu samozřejmě mohou být námitky. Zákony, které poslance a vládu omezují, se ale přijímají běžně: není důvod, aby tento zákon nikdy neprošel. Na naší straně je Evropská Unie, která má tento systém v podobě Paktu stability a růstu. My to budeme muset také jednou plnit.
Eduard Janota: O ekologické daňové reformě a konkrétních představách o integraci mimorozpočtových fondů. My jsme nikdy nebyli horlivými zastánci ekologických daní a reforem, ani v Evropě to není příliš rozšířené. Předložili jsme jen první nástin, který není podrobněji vysvětlován. Je to spíš snaha kopírovat to, co bude prosazováno jako minimální standard v rámci EU. Změnit strukturu daní obecně ano, snižovat přímé, zvyšovat v návaznosti na harmonizaci nepřímé, to je naším cílem. Také zavedení hodnotového systému do zdaňování nemovitostí. Ale ekologizace daňového sytému je pořád ještě v plenkách. Pokud jde o fondy, například jmenovaný Státní fond životního prostředí mi nijak nevadí. Má vlastní příjmy, zdroje od plátců za znečištění apod. Má určité atributy toho, že může fungovat jako fond bez dalších zdrojů závislých na státním rozpočtu či FNM či nahodilých jednorázových příjmech. Speciálně tento fond, dále fond dopravy a fond bydlení, pokud přejde na princip revolvingu, jsou třemi, kde vidím perspektivu fungování za předem stanovených podmínek. Musí tu však být jakási pupeční šňůra, která tyto fondy vyčlení od veřejných zdrojů, od odpovědnosti veřejných rozpočtů za jejich špatné hospodaření. To je naprostá podmínka.
Květa Kubátová: O ekologických daních. Nemáme dost důkazů o tom, že jsou tyto daně účinné. Když už se dohodneme na ekonomických i neekonomických nástrojů pro ochranu životního prostředí, je k tomu třeba mezinárodní koordinace a harmonizace. Ekologické daně snižují ekonomickou konkurenceschopnost země a myslím, že přístup ministerstva financí je třeba kooperovat s ostatními zeměmi, minimálně v EU. Až k tomu v EU nakonec dojde, bude to ve prospěch odlehčení zdanění práce, bude to v hrubých rysech rozpočtově neutrální. Otázkou ovšem také je, jak zachovat konkurenceschopnost samotné EU ve světovém rámci.
