Zkušenosti
ze zahraničí
Z Finska na konferenci přijela Anne Brunila, náměstkyně ministra financí
Finské republiky, kde se podílela na úspěšném projektu reformy veřejných
financí. Právě o finské reformě na konferenci hovořila. Na počátku devadesátých
let totiž činil deficit vládního rozpočtu 8 - 11 % HDP. Země také zažila
bankovní krizi, jejíž náprava nebyla levná. Na osm procent HDP bylo postupně
věnováno na státní pomoc bankám. Nezaměstnanost vzrostla z 5 na 18 procent,
což byla pro společnost obrovská zátěž. Skandinávské země totiž tradičně
poskytují občanům velkorysé sociální služby a podpory.
Období konsolidace se odehrálo v letech 1991 - 1995. Institucionální změny
byly schváleny v červnu 1992.
Ke zvratu v trendech došlo v roce 1998. "Naše situace je podobná vaší,
naše problémy byly ale větší," říká paní Brunila.
Začátky měly standardní podobu: výdaje vyrostly na 60 % DPH, přičemž příjmy
státního rozpočtu neúměrně zaostávaly. Mandatorní výdaje v něm zaujímaly
víc než 80 %. Ale například v roce 2000 již byly příjmy vyšší než výdaje,
což svědčí o tom, že i tak velká nerovnováha se dá překonat. Deficit lze
převést na přebytek. Jak toho ve Finsku dosáhli? V roce 1991, kdy se vláda
po volbách ujala funkce, musela připravit plány, jak se s celkovou recesí
vyrovnat. Stanovila cíle, hlavním bylo snížení veřejných výdajů. V prvním
období 1993 - 1995 byla snaha udržet rozpočtové výdaje na úrovni roku 1991.
Mnoho jich souviselo s pomocí bankám a s dávkami v nezaměstnanosti, bylo
tedy třeba zredukovat jiné výdaje. K tomu byly přijaty změny zákonů, dokonce
byla v roce 1992 přijata změna ústavy. "Samozřejmě se některá opatření
dělala ad hoc", poznamenává paní Brunila. Například úsporné balíčky,
a to ve chvíli kdy hrozila krize směnného kurzu a úrokových sazeb. Nejvíc
se redukovaly transfery do obecních rozpočtů. Ty musely začít více spoléhat
na výběr daní a poplatků. Bylo také třeba zvýšit produktivitu veřejného
sektoru, takže se uskutečnila reorganizace veřejných služeb a podniků, aby
začaly být víc konkurenceschopné. Vláda začala více privatizovat - veškeré
privatizační příjmy byly využity ke snížení dluhu veřejného sektoru.
Celkové škrty ve výdajích dosáhly zhruba 6 % HDP. Přesto se podařilo zachovat
vymoženosti sociálního státu, sociální transfery zůstaly na velmi vysoké
úrovni. Dávky vyplácené občanům se nesnížily, došlo však ke zvýšení daní.
Především DPH a spotřební daně. Veřejnost to kritizovala, také řada politiků
a akademických pracovníků. Všichni se báli, že se recese zhorší, postupně
však tato politika nabyla na důvěryhodnosti a lidé začali chápat, že je
třeba konsolidovat veřejné finance, bez toho nelze zachránit sociální stát
a úroveň sociálních služeb.
"V roce 1995 při nástupu nové vlády premiéra Liponena již byla největší
krize již byla za námi, ale s konsolidací se muselo pokračovat," říká
paní Brunila. Vláda si stanovila jako hlavní cíl ekonomické politiky a vládního
programu snížit centrální dluh na určitou úroveň. Stanovila roční výdajové
stropy jednotlivých kapitol na období 1996 - 9. Úsporná opatření byla prodloužena,
stala se permanentními. Polovina úsporných opatření měla za cíl sociální
tranfery domácnostem. Došlo na přídavky na děti, škrty v dávkách v nezaměstnanosti,
ve stipendiích a také penzích. I pak zůstala úroveň transferů vysoká, výrazněji
se nezvýšila sociální nerovnost a chudoba. Čtvrtina výdajů byla uspořena
díky úsporám dotací a administrativy. Došlo ovšem i ke snížení daní, daň
z příjmu fyzických osob byla velmi vysoká. "Ačkoliv jsme ještě žili
v rozpočtovém deficitu, vláda se rozhodla snížit daně z příjmů," konstatuje
paní Brunila. Byla to absolutní nutnost, protože vysoké daně z příjmu mají
za důsledek růst nezaměstnanosti. Korporátní daň ale neklesla, naopak se
zvýšila z 25 na 28 procent.
Ani ve Finsku se nedomnívají, že svá opatření činili kvůli členství v EU
a vyhovění požadavkům unie. "Bylo to pro naše vlastní potřeby, důležité
pro Finsko. Chtěli-li jsme mít víc peněz na sociální služby, vyšší penze
a zvládli i stárnutí naší populace, museli jsme snížit dluh veřejných financí.
Máme proto ambicioznější fiskální politiku, než po nás požaduje EU. Neudržíme
ji však, nebudeme-li trvale zvyšovat produktivitu a efektivitu veřejného
sektoru." Centrální vláda plánuje výdaje v reálném vyjádření na úrovni
rozpočtu 1999, nadbytek udrží na úrovni 1 - 1,5 procenta HDP, sníží centrální
dluh na 50 % HDP do 2003, veškeré výnosy z privatizace půjdou na snížení
tohoto dluhu. Budou se dále snižovat daně z příjmu. Místní samosprávy mají
významnou finanční autonomii, letos bude ukončena reforma v transferech
centrální vlády.
Důležitá je dlouhodobá udržitelnost systému. K tomu přispělo několik penzijních
reforem, poslední byla přijata letos na podzim. Výdaje na penze jsou o 4
% nižší než před reformami. Vlády obvykle zvyšují výdaje v předvolebním
období, aby vyhrály volby. Ve Finsku si v roce 1991 všechny strany konkurovaly
v úmyslech, jak budou šetřit. "Letos tomu tak nebude, ale všichni jsou
obezřetní." Rozpočet na rok 2003 se dostává nad určený strop, ale ne
příliš. V letech 2000 - 2001 jsme získali některé mimořádné příjmy, byly
ovšem jednorázové a nebudou se opakovat. Přesto to vedlo ke zvýšení výdajů."
Finsko vyznává rozpočtovou vyrovnanost ve střednědobém rámci, a to jak pro
státní rozpočet, tak rozpočty veřejné. Centrální vláda chce zachovat přebytkový
rozpočet ve výši 1,5 - 2 %. Pomáhá jí v tom institucionální reforma, ale
také transparentnost mimorozpočtových položek a dalších závazků, které nejsou
přímo v rozpočtu viditelné.
